Parní Olympia 2022

Již po deváté a tentokráte po pořádné tříleté pauze jsme opět měli čest pořádat mezinárodní sraz PARNÍ OLYMPIA 2022. Jako každý rok bylo k vidění mnoho velmi zdařilých modelů nejen rozchodů 127 a 184 mm na kolejích v parku ale i modely 45 mm a mnoho strojů na přilehlém parkovišti. Pojďme se společně především přes objektivy fotoaparátů podívat na celou akci zblízka.

Parní lokomotivy

Arndt Matthias

Dráždany

Německo

 

 

1000 mm

60 kg

1:4

B n2t

 

Balský Zdeněk

Hradec Králové

Česká republika

 

 

2400 mm

200 kg

1:8

2´B m2s

 

Beimrohr Robert

Neuhofen

Rakousko

 

 

1250 mm

215 kg

1:8

D n2vt

 

Bidlingmaier Marc

Plochingen

Německo

 

 

2700 mm

250 kg

1:8

4-4-2

 

Bornath Walter

Frankfurt am Main

Německo

 

 

1200 mm

260 kg

1:3

C

 

Clos Marlon

Ahnatal

Německo

 

 

1200 mm

150 kg

1:5,9

C

 

De Rosa Pino

Udine

Itálie

 

 

1200 mm

90 kg

1:7

C1´

 

Klein Wolfgang

Sindelfingen

Německo

 

 

3000 mm

380 kg

1:3

Bn2

 

Vidner Petr

Skalsko

Česká republika

 

2400 mm

200 kg

1:8

2´B m2t

 

T3

Kruse Felix

Bielefeld

Německo

 

 

740 mm

39 kg

1:11

Ct

 

Mácha Aleš

Hodkovice n. M.

Česká republika

 

 

1000 mm

105 kg

1:8

Bt

Piranesse Marco

Mogliano Veneto

Itálie

 

 

1200 mm

90 kg

1:7

Bt

 

Rutczyk Bartłomiej

Gostyn

Polsko 

 

400 mm

15 kg

1:11

0-2-0

 

Steinbrenner Anreas

Melchingen

Německo

 

 

1900 mm

200 kg

1:8

B

Ulshöfer Jan

Nürtingen

Německo

 

 

1000 mm

60 kg

1:11

1´C1´

 

Motorové a bateriové lokomotivy a vozy

M11

Arndt Matthias

Dráždany

Německo

 

 

1700 mm

50 kg

1:4

B

 

Bergelt Stephan

Langweid am Lech

Německo

 

 

1900 mm

400 kg

1:8

Bo´Bo´

 

Bornath Devon

Frankfurt am Main

Německo

 

 

1200 mm

60 kg

1:11

Bo´Bo´

 

Hamáček Jiří

Hradec Králové

Česká republika

 

 

600 mm

80 kg

1:11

C

 

Michael Hauf

Troubelice

Česká republika

 

900 mm

65 kg

1:8

B

 

Hodr Tomáš

Heřmanův Městec

Česká republika

 

 

1450 mm

375 kg

1:3

D

 

Kunath Steffen

Radeberg

Německo

 

 

700 mm

50 kg

1:8

B

 

Mareš Antonín

Plzeň

Česká republika

 

1000 mm

60 kg

1:8

B

 

Nepp Johannes

Gerasdorf

Rakousko

 

 

1450 mm

375 kg

1:3

D

 

Rudolph Wolfgang

Hannover

Německo

 

1170 mm

88 kg

1:11

B´B´

 

Seifert Walter

Hof

Německo

 

700 mm

60 kg

1:3

B

 

Šurda Jiří

Borovnice

Česká republika

 

1550 mm

340 kg

1:7,8

Bo´Bo´

 

Winkler Thomas

Vídeň

Rakousko

 

1000 mm

80 kg

1:5,5

Bo

 

Tramvaje

Bijelić Dražen

Světa Nedelja

Chorvatsko

 

 

1800 mm

80 kg

1:8

BoBo

 

Bijelić Dražen

Světa Nedelja

Chorvatsko

 

 

930 mm

50 kg

1:6

B

 

Palán Jan

Brno

Česká republika

 

 

1518 + 1320 mm

80 + 90 kg

1:8

Bo

 

Pátek 3.6.2022: Přípravný den 

Než se pustíme do souhrnu přípravného dne k Parní Olympii, je nutné zmínit veškerou především administrativní práci na přípravách parního srazu, jež některé započaly již dlouhé týdny před akcí, zatímco jiné pak vypukly za pět minut dvanáct. Během března proběhla porada vedení klubu s vedením NC Olympia a bylo odsouhlaseno konání Parní Olympie ve stejném rozsahu a termínu jako obvykle. Nutně pak musely začít finišovat práce na nové podobě tohoto webu, tak aby Fixi mohl spustit i přihlašovací webový formulář pro cizí účastníky, a to hned ve třech jazykových variantách. Postupně tak akce dostávala jasnější obrysy, Vojta se ujal revize možností ubytování (přeci jen covid zahýbal mnohými podniky) a Martin začal zajišťovat catering, tentokráte v podání restaurantu U Baumannů. Po úterní uzávěrce docházky členů bylo nutno sestavit rozpis pracovních pozic na celý víkend. Tohoto mistrovského úkolu se zhostilo pro letošek duo Martin a Viktor. Především polední hodiny byly opravdovým oříškem, protože se během tří hodin musí u oběda vystřídat veškerý personál bez zastavení provozu. Především starší osazenstvo našeho klubu se začalo scházet během pátečního rána v naší klubovně a z gruntu se všichni pustili do přípravných prací. Pracovalo se doslova na všech frontách, a tak zároveň probíhal generální úklid rotundy, dílny, byly vylepeny rozpisy, obsazení kolejí a další informace pro členy, ale i hosty. V klubovně mezi tím vzniklo registrační pracoviště, kde probíhalo přihlášení hostů a jejich modelů, výdej stravenek a instrukce k provozu. Mnozí z nich totiž chtějí využít menšího vytížení okruhu, a proto přijíždějí již během přípravného dne, což jim už po několik let umožňujeme. Kromě těchto prací byl připraven jeden vlak pro cestující veřejnost, který se především v odpoledních hodinách dařilo z větší části obsadit, protože jak prohlásil jeden z nás: “Je personálně jednodušší vypravit jednu soupravu, pro kterou si strojvedoucí sám prodá jízdenky, než všechny příchozí informovat, že dnes se povozit nemohou a mají dojít o den či dva později.” Po dobrém obědě, kterého mimochodem bylo vydáno téměř padesát porcí, byla na spoustě z nás vidět již únava, a tak se na mnohých místech vytvořily malé hloučky členů popíjejících kávu a nebo jen tak diskutující při kornoutku zmrzliny. Tento klídek nám však nevydržel příliš dlouho a začali se příslovečně jako “švábi na pivo” scházet i mladší a školou povinní členové, jimž byly rozdány úkoly, činnosti a nástroje, čímž začala odpolední část prací. Nežli jsme se pustili do večeře, bylo na parkovišti sestaveno mobilní kolejiště pro 5” rozchod, postaveno kolejiště velikosti “G”, bylo dokončeno sečení trávy v okolí tratě a mnoho dalších přípravných prací. Každý z nás se pak snažil opustit areál alespoň před západem slunce, aby byl co nejvíce odpočatý na dva dny náročného provozu.

Sobota 4. června: 

Po třech letech, kdy se akce nekonala, bylo u mnohých hostů vidět doslova abstinenční příznaky, což se projevovalo zejména tím, že již po osmé ranní bylo u rotundy velmi rušno a každý se snažil co nejrychleji mít zatopeno či nastartováno a vyrazit na trať. Nejen časový odstup, ale i fakt, že během pandemie mnozí z nás měli přeci jen o trochu více toho volného času, přispěly k značnému rozvoji vozového parku nejednoho z našich hostů, a tak bylo opravdu na co koukat.

O co více bylo vidět novinek na kolejích, o to chudší byl program na přilehlém parkovišti. Žel bohu pánové, kteří nás každoročně navštěvovali se svými parními stroji, traktory, hasičskými stříkačkami a podobně, již mnohdy zestárli natolik, že akci už nemohou absolvovat, někteří na nás již koukají z parních obláčků a nebo se účastnili jiné akce. Snad alespoň částečnou náhradou bylo sestavení mobilního 5” kolejiště, které bylo v minulosti využíváno mimo jiné na veletrzích, a tentokrát posloužilo coby dráha pro jízdu ručních pákových drezín, což se ukázalo jako dobrý nápad, jelikož o tuto atrakci byl značný zájem. Kromě autobusů ze sbírek TMB se pro letošní rok i roky následující podařilo domluvit spolupráci i s DPMB, který v sobotu přivezl na prohlídku městské RTOčko a jako protiklad jeden z nejmodernějších vozů SOR NS 12 (a v neděli pak 15metrový částečně nízkopodlažní autobus Iveco Crossway).

Provoz na trati byl až do půl sedmé opravdu pestrý. Na tomto místě se patří zmínit o tom, že pro letošní rok jsme měli opravdu již téměř dokonale ukázněné hosty, a je vidět, že neustálá osvěta o tom, kde se smí a nesmí vozidla odstavovat, přináší své plody. I osvěta o tvaru železničního dvojkolí v modelových měřítcích, kterou pravidelně provádí Roman Šiler s Jirkou Kazatelem, se ukazuje jako dobrá cesta, a vypadávání na výhybkách se stává téměř vzácnou situací.

Parní stroje vystavené na jednom paprsku točny u dílny, které jejich první zatopení teprve čeká.

Efektivní organizaci večeře napomohlo to, že se před sedmou hodinou přihnal správný Medardovský zahradnický deštík, a tak všichni velmi rádi a spořádaně zasedli ke stolům v dílně.

Některé tradice je nutno úzkostlivě dodržovat a pečovat o ně. Není tomu jinak ani v případě “dámské jízdy”, která se koná každoročně s nejnovější lokomotivou nebo vozy a proveze dámy po celém okruhu jako poděkování za celovíkendovou dřinu. Pro letošní rok jí kralovala parní lokomotiva ev.č. 26, jíž vedl strojvedoucí Kuba.

Třetí generace pokračovatelů parkové dráhy. Jak je vidět, na ústrojovou kázeň je dbáno od nejútlejšího věku.

Po zbytek večera byl program více méně jasný a volný. Každý si jej užil po svém a nejlépe jak uměl. Někteří nad sklenkou něčeho dobrého diskutovali, jiní se věnovali ještě večernímu a nočnímu ježdění. Několik z našich mladších kluků oprášilo pár zdvořilostních frází a vyzkoušeli si řídit letošní novinku chorvatských modelářů – nádherně zpracovaný model tramvaje T4YU. Na jejich výrazu bylo vidět, že si jízdu opravdu užili, přeci jen to byla pedálovka, což je zase jiný styl řízení oproti našim AEG či TU. 

Němečtí kolegové s lokomotivou 99.651 nás požádali o zapůjčení části flotily našich vagónů k otestování tažné síly jejich stroje. Nechali si zapřáhnout opravdu pořádnou nálož vozů, a sice osm lavicových “škaredých vozů” obsazených mnohými hosty a ještě k tomu dva vozy se štěrkem. Nebylo divu, že v závěru stoupání u kůlového bludiště uvázli, a na postrk musel být nasazen domovský Mecklenburg, aby se zátěží do kopce vypomohl. Druhá jízda se pak konala v čele ve dvojici, za účasti překladatelů sedících v tendru. V pořadí na třetí jízdu jsme pak byli vyzváni, abychom tedy stejnou zátěž zkusili odvést jen se sólo šestadvacítkou, proto na závěr sobotní reportáže, prosím, dovolte jeden odstavec o tom, co se honilo hlavou strojvedoucímu Kubovi, při této jízdě:

Když mi skutečnost, že Günter Hauke žádá odvetu, německy hovořící osazenstvo oznámilo, musím přiznat, že jsem se zlehka opotil, leč profese strojvedoucího i na skutečné dráze mě naučila se nevzdávat a tak jsem začal pořádně ládovat pod kotel. Než se uhlí dostatečně rozžhavilo do ruda i já se pořádně naládoval ještě jedním řízkem, což z německé strany bylo samozřejmě posměšně komentováno, s tím, ať si zbytečně nepřidávám hmotnost, kterou budu muset na kopec vytáhnout. No nic, tlak vystoupal a vyrážíme tedy s téměř plnou soupravou vstříc potemnělé trati. Někde za přejezdem u hlavního nádraží uzavírám odvodňovací ventily pístů, kontroluji dostatečný tlak a přestavuji plnění válců na maximální rozkmit. Někde u podjezdu bruslařské dráhy pak i regulátor otevírám naplno a řítím se vstříc kopci. Na ztemnělé obloze jsou jasně zřetelné jiskry vylétající několik metrů z komína – úchvatný to pohled. Někde nad přejezdem u Kůlového bludiště se dostává celá souprava do stoupání a já si v ten okamžik vzpomínám na svá mladistvá léta v kurzu strojvedoucího, kdy nás učili o adhezi železničního dvojkolí ke kolejnicím. Začíná jít opravdu do tuhého, tu a tam čtyři spřažená dvojkolí lokomotivy prokluzují a s regulátorem páry je třeba manipulovat opravdu s velkým citem, tak aby bylo do válců dodáváno co nejvíce páry a přitom dvojkolí držela pevně na kolejích. Závěrečný pravotočivý oblouk je pak doslova peklo, jeho poloměr je ještě ostřejší než ty předchozí, čímž odpor z oblouku se stává opravdu citelným a na tak dlouhé soupravě se projevuje o to více. Poslední metry před vjezdem do Nácestného nádraží by se daly charakterizovat prudce klesající rychlostí a jevem, kdy dvě poloviny sedacího ústrojí strojvůdce klapou o sebe v rytmu parního stroje. Pocit, kdy se lokomotiva dostala až na hranici stoupání k rozjezdové výhybce je zkrátka nepopsatelný, jediné, co si pamatuji, že jsem na celý park zakřičel: “Hoši, je to naše, vyhráli jsme!” A pak jen následoval velký potlesk z dosud stoupajících vagónů. Zbytek cesty je pak už v porovnání s tímto stoupáním opravdová legrace. Co však potěší asi nejvíce je konstatování předsedy klubu Romana, který mi posléze pověděl větu okouzlující: “Je vidět, že už se s tou mašinou začínáš sžívat.” Pro někoho věta zanedbatelná, ale pro mě věc nevídaná a jen máločím překonatelná.

Neděle 5. června

Nedělní ráno bylo u rotundy o poznání klidnější a dalo by se říci, že i línější. Přeci jen jsme poněkud ponocovali, mnozí si dali slzu nějakého toho výrobku s příměsí alkoholu, a i sluníčko předešlý den dalo zabrat. Ale nic naplat, jsme přeci profesionálové a je třeba aby publikum nic nepoznalo a bylo spokojeno.

V deset hodin dopoledne se opět otevřely brány areálu a začaly proudit davy chtivých návštěvníků.

Pro letošní rok se podařilo jedno TUčko ušetřit a bylo využito na kurzu 1/60, což byla souprava s cisternou zastávající funkci požárního vlaku, která byla odstavena na jedné z kolejí ve Smyčce v Aleji. Oproti minulým letům, kdy stával hasicí vlak za rotundou, se toto místo osvědčilo více, a je z něj rychlejší dojezd do každého koutu parku. Střídání strojvedoucích pak probíhalo zpravidla na Hlavním nádraží a tak končící strojvedoucí projel preventivně trať, dovezl soupravu do perónu, zde proběhlo vystřídání a nový strojvedoucí opět vyrazil na danou pozici. Mimo to se pohotovostní velká lokomotiva na trati hodila i v případě krátkodobé poruchy lokotraktoru ev.č. 12, kdy bleskově zaskočila, a trať byla během několika minut volná.

Po dobrém obědě následovalo ještě mnoho jízd, avšak čím více se sluníčko sklánělo k západu, tím více provoz na trati řídnul. Není divu, mnoho z účastníků před sebou mělo ještě náročnou cestu a tak postupně čistili a nakládali své stroje do aut a probíhaly poslední konverzace.

Pak už ovšem nezbývalo nic jiného, než se rozloučit, vzájemně si potřást pravicemi, poděkovat si a slíbit si, že příští rok u 10. Parní Olympie naviděnou.

V posledním odstavci této reportáže pak musíme poděkovat všem, kteří se na přípravách a hladkém chodu celé akce podíleli, a že to mnohdy nejsou jen členové klubu, ale také jejich přítelkyně, kamarádi, a další spřátelení jedinci, kteří např. zajištovali dozor na trati nebo provoz občerstvení. Tak tedy ještě jednou děkujeme a za rok opět na shledanou, bye, auf wiedersehen, adios a nebo prostě hezky po moravsku zdarec!